Jednou

Od snění na papíře k barvité skutečnosti

Byla jedna žena na mateřské, která se potřebovala realizovat i jiným způsobem, než jen na dětech. Spolu s ní žily byly tři děti, které se také potřebovaly realizovat a žena chtěla, aby to bylo jinak než na stěnách a kobercích pražského bytu a v hlučné ozvěně jeho čtyř zdí. Žil s nimi také muž, který se nechal nadchnout nápadem ženy, aby své myšlenky, kulturu, touhy i divokost otiskli do zemědělské krajiny.

Dva a půl roku společně objížděli Českou republiku a ve snaze získat vlastní kus země oslovovali lidi, úřady, firmy, aby se nakonec vrátili zpět do vsi rodové chalupy ženy.

S láskou vzpomínám na den, kdy jsme vyhráli dražbu pozemku a šli jsme se na něj poprvé podívat očima majitelů. Všude kolem byly čerstvě posečené louky a náš zarostlý kopec hlasitě bzučel slastí hmyzu, který se pásl na téměř souvislém koberci růžovo fialových květů dobromysli. Pozemek tehdy dostal svoje jméno

Kopec dobré mysli.

Dnes už mu neřekneme jinak než Kopeček a ten kus krajiny se stal naším druhým domovem.

Koronavirus - čas objevů, dřiny a her

Koronavirus přišel s naší první sezónou. Kdybych byla pověrčivá, myslela bych si, že jsem za něj zodpovědná já. Tolik jsem si přála trávit na Kopečku co nejvíc času, abych mohla pozorovat jeho jarní probouzení a proměny v průběhu roku.

Evakuovali jsme se 15. března 2020 a na Kopeček jsme chodili každý den. Pozorovali jsme rostliny, ptáky, hmyz, vodu, viděli jsme divoká prasata, sovu, netopýry, zmiji a členem naší krajinné domácnosti se stal srneček

Jen ručně

Hospodařit jsme začali s přecevzetím úzkého sepětí s přírodou.

Dobře si pamatuju, že v březnu poměrně hodně pršelo. Prát každý den mokré a zablácené, teplé dětské oblečení bylo strašné. Suchý záchod je proti tomu úplná pohoda. Do měsíce jsme pořídili pračku.

Uskladnění rychle se kazících potravin ve sklípku bylo v předjaří a na jaře bez problémů. V létě jsme koupili lednici.

Několik měsíců jsme procházeli kolem zpřáteleného zemědělce, přes rameno kosu a hrábě, pákové nůžky a ruční pilu v tašce. Vždycky se pobaveně usmíval. Zhruba ke konci srpna poprvé uznale pokýval a zvolal na nás: "Už je i z dálky vidět, že jste tam udělali kus práce." V říjnu jsme ho požádali, aby nám traktorem posekal část pozemku nezarostlou nálety.

S návratem k městskému životu nebylo hospodaření snazší. Když jsem v létě dalšího roku nadšeně vykládala své sestře do telefonu, že jsem při vystříhávání náletů narazila na jabloň, rozesmála se na celé kolo a gratulovala mi k objevu, který jsem po roce a půl na dvouhektarovém pozemku učinila. Ten rok nám přítel zemědělec nezarostlé části nejen posekal, ale i nabalíkoval.

V únoru 2022 jsme se pokusili vykopat tůně rýčem. Nakonec jsme si půjčili malý bagr. Velkou tůni jsme nechali vykopat profesionálního bagristu.

V létě téhož roku jsme si koupili malý traktůrek.

No a pak se to stalo. Něco zaniklo a něco roste dál. O tom, jaké proměny s Kopečkem zažíváme, bude tenhle blog. Byla bych ráda, kdyby se stal kronikou jednoho hezkého místa a třeba také inspirací pro Vás, čtenáře, k tvorbě podobných opečovávaných a přitom živých krajinných míst.

Ať žijeme! =)