Sousedské zahrádky 2026

Geocaching nás prověří

Zima skončila a práce na Kopečku se rozproudily. S kolemjdoucími i auto, moto, koňo jedoucími ze Seletic a okolních vesnic se často zastavíme na kus řeči nebo si alespoň mávneme na pozdrav. S cizími kolo-kolemjedoucími se občas pozdravíme, protože je hezky na světě. Na neznáme moto-kolemjedoucí se dívám trochu nevrle - do krajiny mezi pole se autem jen tak jezdit prostě nemá.

V tom jedno z takových cizích aut zastavilo. Vystoupili z něho dva lidé a pes. "To je teda bájo, bude tady parkoviště pro lidi, kteří jezdí na výlety do lesa autem!", řekla jsem si v duchu docela rozmrzele. Ti dva ale nikam nešli. Popošli kolem obecní lavičky kousek do kopečka, pak zpátky... "Hledáte někoho?", vycházím za nimi a ptám se. "Ne", povídá paní a stále se rozhlíží a něco hledá. "Můžu Vám nějak pomoct?", ptám se dál, nespokojená s protichůdností ženiny odpovědi s jejím konáním. "Ne.", řekl pán, jehož těkání se v tu chvíli uklidnilo. Jeho zrak směřoval jasným směrem a jeho žena zamířila k němu. Pes ji bezmyšlenkovitě následoval. "My tady máme kešku?!", vyjde ze mě náhle věta jednoduchého úlevného prozření. "Ano.", ujistí mě oba hledači. Pak jsme prohodili pár slov, stejně jako tomu bývá se známými kolemjdoucími z okolních vesnic.

Milí lidé to byli.

...ale

...ale kolik jich sem teď bude jezdit? Co můj klid? Co pozorování luňáků, srn a zajíců při práci, co moji kanci, kteří se i mně vyhýbají a chodí raději nepozorovaně houštím, co moje děti, které se rády cachtají v tůni, která je sice u cesty, ale polní cesta je klidná a jezdí po ní jen místní hospodáři a sem tam nějaký cyklista... nebo ne?

Milí lidé,

chystáme pro Vás i letos Sousedské zahrádky. Porostou na nich slunečnice, máky, slézy, dýně, rajčata, trochu malin a možná rybízu. Rádi Vás uvítáme, rádi se podělíme. Zároveň Vás však prosíme, našlapujte citlivě. Je nás tu hodně starousedlíků žijících svými klidnými životy v přírodním rytmu a harmonii, pro které jsme si toto místo vybrali. Neměňte nám ho, ale pojďte ho s námi zažít.

S díky, Hanka